Nedávno jsem četl reportáž z nemocnic v New Yorku a v Itálii o přeplněných jednotkách intenzivní péče a lidech, kteří tam umírají. Prožíval jsem u toho různé emoce: Vděčnost, že tato vlna zatím naši republiku míjí. Soucit s umírajícími a taky se sestřičkami a doktory, kteří pracují pod obrovským tlakem. A pocit vnitřního zastavení, jestli já sám mám jistotu, co bude po smrti. Jsem kazatel a tím pádem „profesionální křesťan“ (to si dělám humor), ale přesto se mnou zatřese střetnutí s bolestí, utrpením, nespravedlností, zlem.
V takových chvílích si rád pouštím rozhovor z filmu Pán prstenů. Já vím, je to starý, ale já jsem taky starý a oba (já i ten film) časem zrajeme jako víno. Je to rozhovor mezi Pipinem a Gandalfem ve chvíli, kdy čekají na prolomení brány:
Pipin: Nemyslel jsem si, že to vezme takový konec.
Gandalf: Konec? Ne, tady cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít. Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se ve stříbřité sklo. A pak to uvidíš.
Pipin: Co, Gandalfe? Co uvidím?
Gandalf: Bílé břehy… a za nimi… daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.
Pipi: Dobře, to není tak zlé.
Gandalf: Ne. Ne, to není.
Strach z věčnosti pro mne byl hlavní důvod, proč jsem začal hledat víru a Boha. V Kristu jsem našel jistotu a radost z toho, co mě čeká po smrti, a to změnilo nejen můj pohled na smrt, ale hlavně pohled na život. Jestli je odpovědí na smrt Kristus, musí být odpovědí i na život. Apoštol Pavel to krásně napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“
Mít jistotu ve věčnosti znamená mít jistotu i v životě.
1 Janův 5,11-13 A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život.