středa 11. 6. 2014
Za půl hodinky odjíždíme směrem na Kirensk. Začalo pršet …a docela dost 🙁
Vyrážíme na sever
Kolem poledne jsme vyrazili z Angarsku zpět do Irkutska hledat maršutku do Kirenska. Po chvíli bloudění Konstantin zastavil u dvanáctimístné Toyoty. Na její střeše stál Denis, náš řidič a společník pro příštích (alespoň doufejme) 24 hodin. Rozkládal velikou plachtu do které hodlal zabalit a přivázat naše bágly. Když jsme se dívali na padající déšť zasáhla nás neblahá předtucha. Jak budou asi vypadat po celodenní jízdě? Po tom co vyjedeme, se snažíme zorientovat v našem novém místě přebývání. Místa je tu zoufale málo. Zatímco Denis zapaluje jednu cigaretu od druhé, já se snažím najít si za ním svůj životní prostor. Výrobce tohoto automobilu zjevně nepočítal s tím, že cetující mohou mít i nějaké nohy. Vzpomněl jsem si na Toma Hasmandu, jehož nohy vždy trpěli při cestě ukrajinským autobusem. Tady by netrpěli, tady by si je musel před nástupem rovnou uřezat. Vedle mě sedí zádumčivý domorodec se kterým neustále probíhá boj loket na loket. Místo nosu má skobu kavkazského stylu, takže jsem ve svých výpadech raději opatrný. Po prvních dvou hodinách cesty, kdy jsme se již trošku oťukali, zastavil Denis na oběd. Kluci si dali kafe. Já se snažím omezit tekutiny na minimum. Zvláště to platí o močopudných nápojích. Během přestávky, jsme se snažili vytáhnout z Denise jak dlouho asi může naše cesta trvat. Jakýmkoliv časovým údajům se ale urputně brání. „Máme před sebou posledních 120 km asfaltu a znovu začíná pršet“, utrousí výhružně s tím, že se v takových podmínkách nedá odhadovat vůbec nic. Teď jsme tedy nasedli a znovu vyrazili na cestu. Co se týká informací jsme na tom stejně jako před tím. Je před námi zhruba 1000 km a kdy se do Kirenska dostaneme, netušíme.
Čtvrtek 12. 6. 2014
Cesta autem a nebo lyžování?
Denis nesliboval nadarmo. Asfalt opravdu brzy skončil. Naše jízda na deštěm rozblácené silnici místy připomínala spíše lyžování. Denis zručně „plužil“, ale i tak měl často co dělat, aby udržel auto na silnici. Jestli se ten průsek lesem dal nazývat silnicí. K tomu člověk potřeboval jistou dávku představivosti. Potkali jsme několik aut beznadějně zapadlých do bláta. Denis jen s lítostí konstatoval, že jim nemůžeme pomoci. Pokud by prý zastavil, tak už se nerozjede. A to bylo jen mírné stoupání. Děkoval jsem Bohu, že v prudších stoupáních nám nikdo neblokoval cestu. Celou noc si slibuji, že o ukrajinských cestách už nebudu mluvit zle a českou D1 snad budu už jen velebit. Obdivuji se Denisovu řidičskému umění. Za to jak zvládá sám uřídit tuto náročnou cestu si zaslouží absolutorium. Pomáhá mu v tom neuvěřitelné množství vykouřených cigaret a také sledování seriálu (ano, opravdu ho stíhal mezi výmoly sledovat), který v autě běžel 18 hodin. Já jsem na to ze spanilých jízd na Ukrajinu zvyklý, ale pro kluky je řvoucí televize, která nabízí tolik hodin nahrávek o ničem, novinkou. Ještě, že jsem si vzal špunty do uší. Bez nich by to bylo po několika hodinách nesnesitelné. Naši ruští spolucestující jsou ale nadšeni. Děj seriál sice nemá, ale za to se tam neustále hádají a nebo spolu chlastají. Kolem třetí ráno jsme vjeli do města Magistralnyj. Odtud to má být do Kirenska už jen pár hodin cesty. Leoš se v průběhu cesty přesunul do zadní části auta, takže místa bylo najednou o trochu více. Do té doby než přistoupila ťoťa poněkud větších rozměrů a zamířila si to přímo ke mě. Věděl jsem, že v tomhle lisu bude posledních několik hodin hodně krutých a nemýlil jsem se. Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu. Teprve kolem osmé ráno vjíždíme do Kirenska. Nakonec to asi přežijeme. Denis rozváží naše spolucestující až přímo do jejich domů. Co by pro ně za těch 3000 rublů, které každého z nás cesta stála, neudělal. Když nám Denis podává naše batohy ze střechy, tak skutečně nemáme radost. Přikrytí fólií se ukázalo být velmi naivní. Z batohů teče voda proudem. „Čeho jsme se obávali, to na nás přišlo“. Doporučuje nám je opřít někde do sucha a prý to vyschne.
Lupič pastorem
Vešli jsme do domu, který nám Denis ukázal, že nás tam čekají. Alespoň v této věci se nemýlil. Přijali nás zde s velkým nadšením. Když viděli, že stále nejedeme, začali mít o nás opravdový strach. Již se rozmýšleli, zda nám nevyjedou naproti. Rozvěsili jsme své věci po celém jejich domě a teď se sušíme. Místo koupelny nás čeká lavór s vodou. Kadibudka na dvorku také slibuje nové zážitky. Po jejím otevření jsem ale mile překvapen. Turecký záchod doznal jistých exkluzivních vylepšení. Nad otvorem stojí židle bez sedátka, na kterou je možné položit záchodové prkýnko, které zatím visí na hřebíku na stěně. Takový luxus jsem skutečně nečekal. Spíme přímo v modlitebně. Každému z nás spojili dvě dřevěné lavičky k sobě a tak nám vytvořili provizorní lože. Lavky jsou polstrované, takže je ležení poměrně pohodlné. Než odpadneme, ještě se při snídani domlouváme na večerní bohoslužby. Nemáme prý sloužit méně než dvě hodiny a při slově se máme všichni vystřídat. Zhruba polovinu osazenstva budou tvořit věřící a polovinu hledající lidé. Začínám se těšit. Jen se trochu bojím, abych to zvládnul s hlasem. Během cesty jsem se nastydl a teď se začíná ozývat bolavý krk. Kromě modlitby se to snažím jistit všemi možnými „lekarstvami“, které mám k dispozici. Jako první jsem si dal horký čaj s „malinoj“, potom jsem si vykloktal přípravek přivezený z domova a na to si vzal nějaké protizánětlivé tabletky. Snad to povolí a já to večer zvládnu.
Ještě něco k rodině pastora, jenž nás přijala. Pastor se jmenuje Saša. Pochází z nedalekého města Bratsk. Je to (jak jinak 🙂 bývalý alkoholik. Kdysi chtěl dokonce vyloupit školku o které věděl, že do ni právě přivezli peníze. Loupež se nepodařila a tak tam on a jeho čtyřiceti centimetrový nůž drželi nějakou dobu děti jako rukojmí. Tenhle uličník se za pomocí křesťanského rehabilitačního centra pro závislé úplně změnil. Ten, který dříve ohrožoval děti má dnes sám jednoho romského kluka v pěstounské péči. Jeho žena Aňa pochází ze západní Ukrajiny. Mnoho jejich příbuzných dokonce žije v Čechách. Starají se o také o mladou dívku Lenu, která s nimi sice nebydlí, ale je u nich pečená vařená. Již zmíněný romský chlapec Jan žil od svých tří let v kanále a od ranného dětství byl narkomanem. Tato rodinka žije Kirensku šestým rokem. Snaží se získat lidi pro Krista. Mimo jiné provozují rehabilitační centrum pro narkomany. Ti dnes také přijdou na večerní setkání. Během šesti let zatím pokřtili 15 lidí. Návštěvnost na bohoslužbách je však prý větší. Uvidíme co nás čeká.