Doupě alkoholiků
Při naší prohlídce města, nás Saša zavedl do domu, kde žijí lidé v hrozném stavu. Chtěl domluvit mladé ženě, která dnes v noci po telefonu vyhrožovala své matce, že ji podřízne. Chudák stará paní v hrůze utekla z domu a noc strávila na ulici. Její dceru jsme nenašli. Mohli jsme ale hovořit s několika alkoholiky a byl to otřesný zážitek. Nechápu jak v tom polorozpadlém domě můžou přežít 50 stupňové mrazy během kruté sibiřské zimy. Obdivuji trpělivost se kterou se těmto lidem Saša věnuje. Chvíli mu vyhrožují, chvíli ho chválí. On se ale nenechá ani na chvíli vyvést z konceptu. Jde vidět, že ho tito lidé respektují.
Ve sklepě našli 74 mrtvých
Během naší prohlídky města nám Saša ukázal velký dům se širokými cihlovými stěnami. Kdysi zde sídlila NKVD (obávaná tajná policie). Krátce po druhé světové válce tady věznili 72 odsouzenců na smrt. Zima byla dlouhá a zem zmrzlá, proto bylo rozhodnuto, že odsouzence zabijí a pochovají přímo ve sklepě tohoto domu. Popravili je 2 policisté ránou palicí do zátylku. Ve sklepě vykopali jámu a těla naskládali v několika patrech na sebe do hromadného hrobu. Nakonec pro jistotu zabili i oba popravčí, které v uniformě pochovali úplně nahoru. Prý aby bylo čisto. Nedlouho poté NKVD budovu opustili a v domě normálně bydleli lidé. O této tragédii nikdo nevěděl až do roku 1991, kdy kdy budova procházela částečnou rekonstrukcí. Dnes je pustá a nikdo ji nechce. Saša uvažuje, že by dům koupil a udělal z něj modlitebnu. Ve sklepě by pak rád udělal muzeum věnující se této tragédii. Tato myšlenka byla zajímavá jen do té doby, dokud jsme dům neuviděli. Je to taková ruina, že jsme mu jeho záměr okamžitě začali vymlouvat. Něco takového bych nechtěl ani zadarmo. Mám pocit, že si nechal poradit.
Večer svědectví a povzbuzení
Večer jsme se rozloučili se Sergejem a Susanou. Potom jsme opět dlouho seděli a povídali a povídali. Okolo půlnoci nám Sergej zavolal, že do Magistralneho dojeli v pořádku. Sice jednou vjeli do vody a motor jim zhasl, ale nakonec se jim ho podařilo vzkřísit a dojet domů. Docela jsme si oddechli. Tihle mladí dávají všem okolo zabrat. Ještě ve dvě hodiny ráno jsme se pak sdíleli o všem, co jsme prožili s Bohem. Společně jsme se smáli i plakali. Mám pocit, že toto je nejdůležitější část naší služby tady. Jak moc tito lidé potřebují povzbuzení a zájem. Nepůsobí opuštěně, ale jsou hladoví po přátelství a morální podpoře.
Dneska máme 16. výročí svatby. Nemůžu přestat myslet na svou krásnou manželku a na všechno, co jsme už spolu prožili. Těším se, jak si po mém návratu vynahradíme ten čas, co jsme jeden bez druhého.
sobota 14.6.2014
Prohlídka lodi
Dnes odjíždíme do Vitimu v Jakutii. Byli jsme se podívat na loď, která nás tam dopraví a je to naprosto báječné a bezpečné plavidlo. Měli jsme také možnost seznámit se s kapitánem. Je to manžel jedné věřící paní ze sboru do kterého jedeme. Bohužel je vše dražší než jsme si mysleli. Nedá se nic dělat. Co se týká financí, tak jsme si vzali dostatečnou rezervu. Netuším, jak to bude na dalším místě s internetem, ale doufám, že se budu moci ozvat.
Raketou po řece
Cesta po řece do Vitimu byla nádherná. Naprostou divočinu jen čas od času narušila malinká vesnička, nebo plovoucí tanker. Všude kolem překrásné hory, neprostupná tajga, majestátní skály. Místní lidé znuděně podřimovali, my jsme se ale nemohli nabažit pohledu na tu nádheru, kterou náš Bůh stvořil. Motorová loď co nás vezla se jmenuje „Polesí“, ale místní ji nazývají „raketa“. Přezdívka je to přiléhavá. Podle našeho odhadu se pohybovala rychlostí místy okolo 100 km/h. I se zastávkami jsme pluli něco málo přes sedm hodin a za tu dobu jsme urazili okolo 500 km. Po přistání nás začali objímat naši nadšení hostitelé. Jeden z nich je rus, druhý altajec a třetí róm. Kromě nich nás ještě doma čekali žena pocházející z Burjatije a další ruska. Tomu říkám mezinárodní církev.
