Vitim odřízlý od světa
Vitim je malé městečko o 4 tisících obyvatel. Táhne se doširoka okolo pobřeží Leny. Dalších 10 tisíc lidí je s Vitimem spojených, protože pracují na nedaleké těžbě ropy. Díky tomu se městečko poměrně hezky rozvíjí. Pohled na krásnou asfaltovou silnici bez dír je tady v okolí poměrně vzácný. Jinak je ale Vitim odlehlým místem. Co se tady nedoveze lodí, to tu prostě není. Když se dodávky z nějaké příčiny přeruší, tak zde ceny stoupají do závratných výšin. Minulé léto nedojel tanker z benzínem a cena za litr tu stoupla až na 3 dolary. Ve srovnání s jinými místy na Sibiři je tu drahé úplně všechno.
Ve Vitimu nás čekal misionářský manželský pár Andrej a Olga. Ti obývají jednoduchý malý domek, jenž nemá ani číslo popisné, protože je veden jako hospodářská budova patřící k vedlejšímu domu který vyhořel. Domek má jednu nevelkou místnost, která je zároveň kuchyní, ložnicí, obývacím pokojem, skladem i modlitebnou. V této jedné místnosti s nimi žijí i dva studenti a jedna studentka, kteří jsou zde na půl roku na praxi po biblické škole. Vůbec nechápu jak toto zvládají. Napůl venku mají „baňu“ ve které se umývají a která je zároveň jakousi kanceláří, kde se dá také přespat. Na dvě noci, které se zde zdržíme nás ubytovali v domě a sami přespávají v „bani“. Studenti jsou přes den s námi, ale na noc odcházejí přespat ke známým.
Evangelizační práce zde není jednoduchá. Lidé považují za církev jen pravoslavné. Kromě nich zde působí velmi aktivní skupina svědků Jehovových. Kvůli nim je jakákoliv evangelizační aktivita striktně odmítána. Přitom místní lidi hodnotí Andrej s Olgou jako dobrosrdečné. Přátelí se s nimi, ale do církve nechtějí přijít.
Misijní centrum v bývalé hospodářské budově 
Živá lodní doprava po Leně 
Pohled na starý Vitim 
Nový Vitim s moderní výstavbou a asfaltkama 
Na gauči nevybojuješ žádné vítězství
Andrej a Olga (jak jinak) absolvovali rehabilitační centrum pro závislé. Andrej dříve podnikal v oboru kancelářských potřeb. V roce 1998 postihla Rusko devalvace. Večer stál dolar 6 rublů a ráno už stál 18 rublů. Mnoho, zvláště menších podnikatelů postihl obrovský úpadek. Andrej zkrachoval, dal se na pití a propil se až do roku 2005. Výjimkou byl jen rok 2003, který celý strávil v nemocnici kvůli ošklivé zlomenině nohy kvůli které dodnes kulhá. Andrej i Olga mají velké zdravotní problémy. Vitim je opuštěné místo, kde chybí lékaři, kteří by se o ně mohli starat. Několikrát už byli nuceni opustit Vitim a jet se léčit do Angarsku. Bratři jim navrhovali, aby tam ze zdravotních důvodů zůstali a užívali si penze. Nebyl by to až takový problém. V Angarsku mají byt, církevní zázemí i dobrou zdravotní péči. Nikdy tam však nemohli vydržet. Zamilovali si toto opuštěné místo i lidi, kteří tady žijí. Jakmile to bylo jen trochu možné, vždy se sem okamžitě vrátili, i když ještě zdaleka nebyli v pořádku. Když prý budou stonat na gauči, tak nikdy nevybojují žádné vítězství. Podle nich je z tohoto pohledu úplně jedno, jestli člověk zemře doma v posteli a nebo při službě Pánu.
Svou roli především vidí v přípravě zázemí pro budoucí misionáře. Snaží se vytvořit skupinu lidí, kteří budou zárodkem církve. Oslovit zdejší lidi, aby tato skupina mohla růst. To málo věcí, kterým vybavují svůj dům neshromažďují pro sebe, ale pro budoucí misionáře. Když zde přijeli, nebylo tu vůbec nic. V zimě spali oblečení v čepicích v pronajatých polorozpadlých domech. Dnes tu mají ledničku, kterou považují za vrchol luxusu. Mají také vlastní pozemek na kterém začínají stavět prostou misijní stanici. Stavební povolení získali po čtyřech letech neuvěřitelného byrokratického procesu. Shromáždili 130 tisíc rublů ze 700, které budou potřeba na dokončení stavby. Jsou smíření s rolí průkopníků, kteří se možná nikdy nenají ovoce na kterém usilovně pracují. Tím málem co získají se snaží vybavit dům, aby lidé po nich tu měli snadnější život. Vůbec nemyslí na sebe. Vidí se jako malinký kousíček puzzle, který musí přesně zapadnout na své místo.
