Je to už 7 let, co jsme podnikli svou první dobrodružnou výpravu do vzdálené Jakutie. Cílem této cesty bylo vybrat místo, či projekt, který bychom mohli podpořit. Od té doby uplynula spousta času. Náš stavební tým pomohl postavit nádhernou dřevěnici ve Vitimu, kde se schází místní církev. Podporujeme misionářský pár Ilju a Aňu ve městě Mirnyj a udržujeme kontakty i s dalšími misionáři. Pojďte se teď ale spolu se mnou vrátit v čase do chvíle, kdy ještě nic z toho nebylo skutečností a kdy jsme se plni nejistoty vypravili na cestu. Deník, který zde chci postupně uveřejnit, je psaný roztřeseným písmem na cestách a po nocích, takže to není zrovna uhlazené čtení. Berte to jako autentický sklad zážitků a myšlenek. Přeji hezké počtení.
Konkrétní informace o pomoci Nadačního fondu Nehemia na Sibiři se můžete dočíst zde:
10. 6. 2014
Cesta bez komplikací
Tak jsme tady. Cesta na Sibiř proběhla bez nejmenších komplikací. Na přestup v Moskvě jsme měli pouze dvě hodiny, což není mnoho, ale letadlo jsme nakonec stihli. Okolo páté ráno (22:00 českého času) jsme šťastně přistáli na Irkutském letišti a vydali se na cestu do nedalekého Angarsku, kde jsme se pro dnešek ubytovali v misijním centru. Naši hostitelé jsou velice milí. Na večer pro nás chystají baňu (saunu), která nám prý pomůže srovnat se s se zdejším časem. Budeme prý po ní spát jako nemluvňata 🙂 Časový posun je brutální. Leoš vedle mě chrní jak uprostřed noci. Zítra jsme měli jet do Ust-Kutu. Namísto toho vyrážíme maršutkou na sever do Kirenska. Cesta nám bude trvat celý den. V některých úsecích je silnice velmi špatná.
Slovo saunování dnes dostalo nový rozměr
Dnes jsme se velmi blízce seznámili s biskupem Anatolijem a jeho pomocníkem Konstantinem. Když nám v poledne povídali, že nám připraví saunu po které budeme spinkat jako mimina, tak jsem se jen usmíval. Smích mě však po příchodu do sauny brzy přešel. Slovo saunování totiž dostalo s návštěvou Sibiře nový rozměr. Kdo mě zná ví, že mám rád saunu maličko ostřejší. To, co je ale ostřejší u nás, je na Sibiři jen slabý odvar. Anatolij s Konstantinem si nás vzali do parády tak, že na to asi nikdy nezapomeneme. Teplota něco málo přes sto stupňů slibovala ze začátku příjemný zážitek. Potom ale začalo polívání kamenů a klima se razantně změnilo. Jen těžko jsme popadali dech. Vzduch provoněli větvičky nějakého jehličnanu, který sice nazývali jalovec, ale zdaleka nebyl tak pichlavý jako u nás. Potom si nás naši přátelé položili na pryčny, začali vířit vzduch březovými metličkami a mrskat nás tak, že jsem chvílema myslel, že už to nevydržím. Vzpomněl jsem si na vyprávění o důstojníkovi bulharské armády, který při podobné proceduře měl pocit, že by byla ostuda křičet, a tak nehnul ani brvou. Ti co ho šlehali, si to vysvětlili tak, že jsou asi příliš jemní, a tak zvyšovali své úsilí až vyšel ven úplně spálený. Nenechal jsem nic náhodě a řval jako tur. Čím více jsme křičeli, tím více se Anatolij s Konstantinem smáli. Potom ale frekvence šlehání dosáhla vrcholu a i oni jen stěží oddychovali. Obdivuhodný fyzický výkon ve 100 stupních. Když jsem myslel, že už je konec, byl jsem vyzván, abych se otočil na záda a začalo další kolo. Potom si nás posadili s rozpaženýma rukama a nakládačku dostali i naše boky. Teprve když jsem se vypotácel ze sauny, tak jsem se začal cítit příjemně. Polívali nás studenou vodou, takže jsme se dokonale schladili. Tato procedura se několikrát opakovala. Mezitím jsme dostali medovou masáž. Dřeli nám záda dřevěnou špachtlí a pak něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo záchodový zvon. Chvílema to bylo i příjemné. Většinu času jsem ale přemýšlel, jestli mi na zádech zbude nějaká kůže. Rozdrásaná záda nám potom pomazali citronem. Jako by se do vás zahryzlo tisíce malinkatých jehliček. Po saunování jsme pojedli rybu chycenou v Bajkalu a popíjeli kvas. Neskutečná romantika 🙂 Asi budu opravdu spát jako mimino.
Snad bude sucho a nikde neuvízneme
Zítra ale veškerá legrace končí. V poledne odjíždíme maršutkou směrem na Kirensk. Cesta by měla trvat okolo 24 hodin. Jen doufáme, že nebude pršet, protože místy jde o dost neudržovanou silnici, kde může být až po kolena bahna. Snad bude sucho a nikde neuvízneme. V Kirensku, který se nachází na severu Irkutské oblasti, nás čeká první evangelizační setkání. Odtud bychom měli v sobotu plout lodí do Jakutie. Ve Vitimu nás už netrpělivě očekávají. Vůbec netuším, jak to bude na dalších místech vypadat s internetovým připojením, takže když se neozvu, tak to neznamená, že už jsme u Pána.