Pátek 13. 6. 2014
Kirensk je kříšen z mrtvých
Je po jedné hodině ráno, ale já nemůžu spát. Vnitřní hodiny se mi stále nedaří oklamat. Večerní bohoslužby se mě velmi dotkli. Sešlo se pár věřících lidí a několik hledajících. Tři z nich byli v církvi úplně poprvé. Modlili jsme se a zpívali moderní písně. Hudbu pouštěli z počítače. Leoš Cásek potom povzbuzoval příběhy ze svých cest po světě. Asi nejvíce se lidí dotýkali osudy obyvatel ze Severní Korei. Někteří si možná poprvé v životě uvědomili, že jinde ve světě se lidem může žít ještě mnohem hůře než u nich na Sibiři. Po bohoslužbách s vděčností přicházeli s penězi, které chtěli obětovat na korejské hladovějící děti. David Bubik kázal evangelizační kázání z Jana 11 o vzkříšení Lazara z mrtvých. Mluvil o pochybnostech, kterým musíme čelit, o depresích z našich nevyslyšených přání a o Ježíši, který je vzkříšením i životem a může znovu přivést k životu nejen nás, ale i to, co už jsme dávno ve své beznaději pohřbili. Lidé plakali. Modlili jsme se za lidi a cítili nádhernou Boží blízkost. V závěrečné modlitbě jsme pak společně volali i za Kirensk a lidi, kteří tady žijí, aby i oni mohli prožívat jak je Bůh vysvobozuje z jejich beznaděje.
Všeho schopní lidé
Ještě mnohem důležitější než večerní bohoslužby mi připadalo neformální setkání po nich. Přijel i Sergej a Susana z Magistralneho. Se Sergejem často komunikujeme přes skype, tak si nemohl nechat ujít příležitost se s námi potkat. K večeři jsme měli kuře na smetaně a knedlíky. Jde vidět, že Aňa má příbuzné v Čechách. Nic tak nepotěší, jako domácí strava. Do půlnoci jsme se sdíleli a vyprávěli si různá svědectví. Životní příběhy těchto lidí mě velmi zahanbují. Sergej měl na Ukrajině skvělou práci a velký plat. Oženil se a Bůh mu řekl, že ho volá na Sibiř. Vydali se na vlastní pěst a bez jakékoliv podpory. To není moc rozumný způsob jak se vydat na misii. Byli velmi naivní. Krátce před porodem prvního potomka se ocitli uprostřed země o které naprosto nic nevěděli. Člověk by nad nimi mohl přemýšlet se zdviženým obočím. Spoustu věcí udělali špatně, ale nechyběla jim jednoduchá víra a touha následovat Ježíše ať je pošle kamkoliv. Tady je v církvi trochu srovnali a vyslali na misijní praxi do Magistralneho, kde zakládají sbor. Teď očekávají třetího potomka. Jejich odhodlání bere dech. Těší se, kam je Bůh ještě povolá. Jejich životní postoj se odráží i ve způsobu jakým přijeli do Kirenska. Jejich autem bych asi nejel ani do vedlejší vesnice. Oni ale neváhají projet tajgou, aby se s námi mohli setkat. Jsou tak bezstarostní, že o ně musí mít strach všichni okolo. Asi to není rozumné. Asi to není ani správné, ale je to naprosto fascinující.
Prosakující vděčnost
Saša s Aňou (pastorský pár z Kirenska) zase přetékají vděčností. Kdysi byli velice majetní. Saša podnikal a Aňa byla kadeřnicí nejvyšší kasty. Vydělávali spoustu peněz, ale nevěděli co ze životem. Saša už v té době bral drogy, ale ani jeho nejbližší to o něm nevěděli. Po pěti letech propadla drogám a Aňa. Nakonec přišli o všechno. Saša nakonec v zoufalství přepadl školku a skončil ve vězení. Oba chtěli zemřít. Aňu při životě drželo jen přesvědčení, že je sebevražda neodpustitelný hřích a tak ji nakonec nespáchala. Každý den, ale do svého deníku psala velkými písmeny. „Chci zemřít, Bože, vezmi si mě prosím k sobě.“ V té době už spolu nežili, ale nerozvedli se. Sašu jednoho dne chytila nějaká banda. Přelámali mu obě ruce železnou tyčí. Jako starý zloděj si prý nezaslouží nic jiného. V tomto stavu se dostal do rehabilitačního centra. Z počátku nemohl uzvednout ani lžičku. Velmi rychle pochopil, že bez Boha už déle žít nemůže. Prosil pracovníky centra, aby mu dovolili jet do města, kde žila Aňa. Chtěl ji najít a také ji přivést k Ježíši. Nedovolili mu to s tím, že by ho téměř jistě stáhla zpátky do starého způsobu života. Doporučili mu, aby se za ni raději modlil. Poslechl. Po dvou měsících se i Aňa objevila v rehabilitačním centru. Byl to zázrak vyslyšené modlitby. O Sašovi nechtěla ani slyšet. Prohlašovala, že ho nenávidí. Saša se za ni dál trpělivě modlil. Byl to dlouhý a bolestný proces. Nakonec se ale znovu postavili společně před Bohem a obnovili svůj manželský slib. Po osobním setkání s Ježíšem byli tak plni vděčnosti, že pro něj byli ochotni udělat cokoliv a jít kamkoliv. V Kirensku ze začátku mrzli a třeli bídu s nouzí, přesto říkají, že léta tady jsou ty nejkrásnější roky jejich života. Když se Saša po 16 letech na drogách obrátil ke Kristu, byl jeho organismus úplně zničený. Říkal, že si nemohl ani zavázat boty, jak byl slabý. Udělal pár kroků a hned se zadýchal. Když ho Bůh přivedl do Kirenska, vyběhl na horu nad městem a ani se nezadýchal. Podíval se na město, které se nachází na ostrově mezi řekami Kirenga a Lena. Domorodí obyvatelé mu od pradávna přezdívali orlí hnízdo. Děkoval Bohu, že mu dává zdraví a možnost sloužit evangeliem v tomto zapadlém místě. Vděčnost skutečně prosakuje ze všeho co dělají. Hodně se učím z postojů těchto lidí, z jejich nasazení a odevzdání se misijní práci. Dobře si uvědomují, že bez Boha by ještě byli mrtví ve svém hříchu. Svému životu nepřikládají jinou cenu, než sloužit svému zachránci.
