(článek napsán jako úvodník pro časopis Nehemia info 01/2023) Ze své rodné vesnice se potácela zbitá, zraněná a napůl v bezvědomí. Za sebou zanechala celý svůj dosavadní život. Hnali ji jen v tom, co měla právě na sobě. Mučila ji představa, že už nikdy neuvidí své milované děti, které ji nedovolili vzít s sebou. Zároveň však byla plná odhodlání. Ježíše si zamilovala a svoji víru už nechce dál skrývat. Říkáme ji Defari. V amharštině to znamená „statečná“. Sedíme spolu u stolu někde v Etiopii, nasloucháme jejímu dramatickému příběhu a díváme se do očí, ve kterých se zračí veškerá bolest pronásledování na jedné straně, ale i pokoj a radost z Boží blízkosti na straně druhé. Snažíme se ji povzbudit a Pán Bůh nám dává na srdce nádherné Ježíšovo zaslíbení:  "…A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole pro mé jméno, vezme stokrát víc a získá věčný život. Mnozí první budou poslední a poslední první.“  (Mt 19:29–30)...

Neděle 15. 6. 2014 Bílé noci, těžká rána, suché kosti a výborný šašlik Po dlouhém večerním rozhovoru se nám stávalo velice těžce. Bílé noci dokáží člověka pořádně zblbnout. Ještě o půlnoci je tu úplné světlo. Potom se trochu zešeří, aby se zanedlouho začalo rozednívat. Noci v pravém slova smyslu se tu člověk v tento roční čas nedočká. Bohoslužby začali v poledne. Andrej popadl kytaru. Některé z písní zpíváme i u nás doma. V první části bohoslužeb jsme se hlavně modlili za Vitim a lidi, kteří tady žijí. David měl slovo z 37. kapitoly Ezechiele, na jehož základě jsme potom společně prorokovali k suchým kostem tohoto města. Po mém svědectví o moci modlitby, povzbuzoval Leoš z 1. Kor. 15:58, že naše práce v Pánu není marná. Velice se nás dotýkal příběh o misionářích ze Zairu, kteří si mysleli, že jejich práce byla úplně zbytečná, přičemž byla základem obrovského probuzení o kterém vůbec nevěděli. 5 z 10 účastníků dnešních bohoslužeb má tento měsíc narozeniny. V kombinaci s naší návštěvou...

Vitim odřízlý od světa Vitim je malé městečko o 4 tisících obyvatel. Táhne se doširoka okolo pobřeží Leny. Dalších 10 tisíc lidí je s Vitimem spojených, protože pracují na nedaleké těžbě ropy. Díky tomu se městečko poměrně hezky rozvíjí. Pohled na krásnou asfaltovou silnici bez dír je tady v okolí poměrně vzácný. Jinak je ale Vitim odlehlým místem. Co se tady nedoveze lodí, to tu prostě není. Když se dodávky z nějaké příčiny přeruší, tak zde ceny stoupají do závratných výšin. Minulé léto nedojel tanker z benzínem a cena za litr tu stoupla až na 3 dolary. Ve srovnání s jinými místy na Sibiři je tu drahé úplně všechno. Ve Vitimu nás čekal misionářský manželský pár Andrej a Olga. Ti obývají jednoduchý malý domek, jenž nemá ani číslo popisné, protože je veden jako hospodářská budova patřící k vedlejšímu domu který vyhořel. Domek má jednu nevelkou místnost, která je zároveň kuchyní, ložnicí, obývacím pokojem, skladem i modlitebnou. V této jedné místnosti...

Doupě alkoholiků Při naší prohlídce města, nás Saša zavedl do domu, kde žijí lidé v hrozném stavu. Chtěl domluvit mladé ženě, která dnes v noci po telefonu vyhrožovala své matce, že ji podřízne. Chudák stará paní v hrůze utekla z domu a noc strávila na ulici. Její dceru jsme nenašli. Mohli jsme ale hovořit s několika alkoholiky a byl to otřesný zážitek. Nechápu jak v tom polorozpadlém domě můžou přežít 50 stupňové mrazy během kruté sibiřské zimy. Obdivuji trpělivost se kterou se těmto lidem Saša věnuje. Chvíli mu vyhrožují, chvíli ho chválí. On se ale nenechá ani na chvíli vyvést z konceptu. Jde vidět, že ho tito lidé respektují. Ve sklepě našli 74 mrtvých Během naší prohlídky města nám Saša ukázal velký dům se širokými cihlovými stěnami. Kdysi zde sídlila NKVD (obávaná tajná policie). Krátce po druhé světové válce tady věznili 72 odsouzenců na smrt. Zima byla dlouhá a zem zmrzlá, proto bylo rozhodnuto, že odsouzence zabijí a pochovají přímo ve sklepě tohoto domu. Popravili je 2...

V jednom kole Saša s Aňou otevřeli rehabilitační centrum pro lidi, kteří jsou na tom stejně špatně jako byli kdysi oni. Slouží nezištně. Prokazují lásku těm, nad kterými ostatní zlomili hůl. Nejsou rozčarováni, když někdo skončí program předčasně a utíká znovu do světa. Stále věří ve službu lidem i když větší polovina z nich program nedokončí. Věří, že se vrátí až přijde jejich čas. Jednou mu zazvonil telefon, ve kterém ho zoufalá babička prosila o radu jak pomoci svému vnukovi narkomanovi. V té stejné chvíli ho zavolali ze dvora, že jeden z klientů jejich centra chce okamžitě skončit program a odejít. Poprosil babičku, aby chvíli počkala a se zapnutým telefonem vyběhl ven. S klientem vedl čtyřicetiminutový rozhovor během, kterého úplně zapomněl, že drží v ruce zapnutý telefon. Povídali, modlili se spolu, ale mladý muž se nenechal přesvědčit a odešel. Saša se posadil a teprve tehdy si uvědomil, že telefon nevypnul. Babička všechno slyšela a prožívala spolu s nimi. "Odešel?"...

Pátek 13. 6. 2014 Kirensk je kříšen z mrtvých Je po jedné hodině ráno, ale já nemůžu spát. Vnitřní hodiny se mi stále nedaří oklamat. Večerní bohoslužby se mě velmi dotkli. Sešlo se pár věřících lidí a několik hledajících. Tři z nich byli v církvi úplně poprvé. Modlili jsme se a zpívali moderní písně. Hudbu pouštěli z počítače. Leoš Cásek potom povzbuzoval příběhy ze svých cest po světě. Asi nejvíce se lidí dotýkali osudy obyvatel ze Severní Korei. Někteří si možná poprvé v životě uvědomili, že jinde ve světě se lidem může žít ještě mnohem hůře než u nich na Sibiři. Po bohoslužbách s vděčností přicházeli s penězi, které chtěli obětovat na korejské hladovějící děti. David Bubik kázal evangelizační kázání z Jana 11 o vzkříšení Lazara z mrtvých. Mluvil o pochybnostech, kterým musíme čelit, o depresích z našich nevyslyšených přání a o Ježíši, který je vzkříšením i životem a může znovu přivést k životu nejen nás, ale i to, co už jsme dávno...

středa 11. 6.  2014 Za půl hodinky odjíždíme směrem na Kirensk. Začalo pršet ...a docela dost 🙁 Vyrážíme na sever Kolem poledne jsme vyrazili z Angarsku zpět do Irkutska hledat maršutku do Kirenska. Po chvíli bloudění Konstantin zastavil u dvanáctimístné Toyoty. Na její střeše stál Denis, náš řidič a společník pro příštích (alespoň doufejme) 24 hodin. Rozkládal velikou plachtu do které hodlal zabalit a přivázat naše bágly. Když jsme se dívali na padající déšť zasáhla nás neblahá předtucha. Jak budou asi vypadat po celodenní jízdě? Po tom co vyjedeme, se snažíme zorientovat v našem novém místě přebývání. Místa je tu zoufale málo. Zatímco Denis zapaluje jednu cigaretu od druhé, já se snažím najít si za ním svůj životní prostor. Výrobce tohoto automobilu zjevně nepočítal s tím, že cetující mohou mít i nějaké nohy. Vzpomněl jsem si na Toma Hasmandu, jehož nohy vždy trpěli při cestě ukrajinským autobusem. Tady by netrpěli, tady by si je musel před nástupem rovnou...

Je to už 7 let, co jsme podnikli svou první dobrodružnou výpravu do vzdálené Jakutie. Cílem této cesty bylo vybrat místo, či projekt, který bychom mohli podpořit. Od té doby uplynula spousta času. Náš stavební tým pomohl postavit nádhernou dřevěnici ve Vitimu, kde se schází místní církev. Podporujeme misionářský pár Ilju a Aňu ve městě Mirnyj a udržujeme kontakty i s dalšími misionáři. Pojďte se teď ale spolu se mnou vrátit v čase do chvíle, kdy ještě nic z toho nebylo skutečností a kdy jsme se plni nejistoty vypravili na cestu. Deník, který zde chci postupně uveřejnit, je psaný roztřeseným písmem na cestách a po nocích, takže to není zrovna uhlazené čtení. Berte to jako autentický sklad zážitků a myšlenek. Přeji hezké počtení. Konkrétní informace o pomoci Nadačního fondu Nehemia na Sibiři se můžete dočíst zde: https://nehemia.cz/?page_id=7779 10. 6. 2014 Cesta bez komplikací Tak jsme tady. Cesta na Sibiř proběhla bez nejmenších komplikací. Na přestup v Moskvě jsme měli pouze dvě...